Historie Uruguayských Cimarronů je moc smutná a nemilosrdná. Osud se s předky těchto psů vůbec nemazlil. Nejdřív je kolonizátoři využili k eliminaci domácího obyvatelstva. Pak, když již nebyli potřební, pustili je do volné přírody. Jejich majitelé se vrátili do Evropy, do svých domovů. Psi zůstali na území dnešního Uruguaye sami a opuštění. Byli ponecháni napospas osudu. Záleželo na schopnostech každého jednoho jedince, zda se naučí opatřit si potravu, vodu či úkryt. To, že se naučí fungovat jako smečka a ohrožovat člověka, nik nepředpokládal.

Význam pojmu “cimarrón”

Uruguayský Cimarron pochází z Uruguaye, jak tomu napovídá i název. Samotný pojem „cimarrón“ v překladu znamená:
1/ Divoké zvíře, především pokud se jedná o domácí, které uprchlo do divočiny.
2/ Rostlinu, která roste přirozeně (bez lidského zásahu) ve volné přírodě.

Ve všeobecnosti se v Latinské Americe termín „cimarrón“ používal na vše domácí, co se později vrátilo do volné přírody, např. člověk, zvíře, rostlina. Tímto pojmem se nazývali původně dezertéři a otroci, kteří uprchli z lodí většinou do horských oblastí jednotlivých ostrovů na pobřeží Karibiku. Později došlo k rozšíření tohoto pojmu taky na domácí zvířata uniklé ze zajetí, respektive na rostliny, které se importovali, vyklíčili a rozmnožili se spontánně bez záměrného vysetí. [1]

Historie Uruguayských Cimarronů

Archeologické a historické důkazy potvrzují existenci psů na území dnešního Uruguaye již před objevením Ameriky. Uruguayský Cimarron ovšem není jejich potomkem. Předky Cimarronů jsou mastify a válečné psy přivezené španělskými a portugalskými kolonizátoři. Mastify přišli do krajiny během první Kolumbovy cesty. Byli to bojové psy v brnění, i když v domovině byli používané především při lovu na divočáky, vlky, medvědy a jako pastevecké psi. Postupně, během jednotlivých výprav Kolumba, Cortese a dalších se dovezli i španělské chrty používané na lov zajíců a jelenů.[1]

Odchod dobyvatelů ze země měl za následek únik těchto psů do volné přírody, kde došlo k jejich křížení s místními psy, a to bez jakéhokoliv zásahu člověka. Následně se formovali do současné podoby. Přemnožené psi začali ve druhé polovině 18. století představovat veliký problém, jelikož napadaly nejen dobytek, ale i lidi.

„Že bylo v Uruguayi psů jako mravenců, dokládá i zpráva jezuitského otce Gervasoniho z roku 1730, v níž stojí, že v žádné jiné zemi nikdy neviděl takové množství psů.“ [2] 

Vládou nařízené vyvražďování psů

Vláda vydala dvě vyhlášky, kterými se nařídilo vyvraždění divokých psů. Zároveň se omezil počet psů, které mohli občané vlastnit. Eliminace psů pokračovala i v 19. století. Tento brutální hon dokázali přežít jen ti nejinteligentnější, nejsilnější a nejzdatnější jedinci. Psi, které dokázali uniknout těmto drastickým opatřením, později zdomácněli a začali se používat na práci s dobytkem a na hlídání.

Plemeno Uruguayský Cimarron bylo v roce 1989 uznáno Uruguayským Klubem (Kennel Club Uruguayo – KCU). FCI plemeno dočasně uznalo v roce 2006, avšak k plnému uznání došlo až v roce 2017, a to pod číslem standardu 353 v rámci druhé skupiny FCI tedy – pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi, sekce: molossoidní plemena, typu mastifa.

O vlivu historie na charakter a vlastnosti Uruguayských Cimarronů se dočtěte zde.

---

Author: Gabriella Hurtos, Cerberus Illusion kennel, 19th October 2020

This article may not be rewritten, reprinted, reposted, excerpted or otherwise duplicated in any way without previous written permission of the author.
Sharing via social media with the help of implemented share buttons is allowed.

---

[1] GAGLIARDI, Rosa. Estudios genéticos en caninos de raza Cimarron Uruguaye (Canis familiaris).
[2] KUČEROVÁ, Sabina. 2017. Uruguayský cimarron je oddaný hlídač a milovník rodiny. [online] <https://www.idnes.cz/hobby/mazlicci/uruguaysky-cimarron.A171205_204216_hobby-mazlicci_bma>.